Symfonický Sting ukázal, že symfoniky nepotrebuje...
Pódium ve stylu Bauhausu, pohybující se svetelné panely, londýnský Royal
Philharmonic Orchestra. Bombastická podívaná. Když ale hlavní hrdina celého
cirkusu Sting (58) zazpíval poslední prídavek a capella, bylo jasné, že by se
bez toho všeho hladce obešel.
Predstava, že je na pódiu O2 Areny sám, jen s mikrofonem a treba akustickou
kytarou, je mnohem svudnejší než do detailu dotažená megashow turné k albu 'Symphonicities'.
Podobný pocit jsem mel naposledy z ''rozluckového'' turné Leonarda Cohena. Jeho
doprovodná kapela se z celého srdce snažila obalit každou vterinu koncertu
nepropustnou cukrkandlovou krustou, když ale Cohen zapel sám, najednou to nijak
nevadilo. Bylo jasné, že má co ríci; a že sílu své autorské a zpevácké osobnosti
protlací i ružovým peklem. Jen jsem mel pocit, že ta kapela mu byla dána za
trest, aby s ní snad bojoval… Na Stingove vystoupení me napadlo totéž.
Samozrejme se nabízí otázka, proc autor a zpevák Stingova formátu potrebuje
dodat svým písním orchestrální aranžmá. Patrne za tím nebude nic jiného než
touha po ''velkém zvuku a velkém show'' - odveká chut utvrdit se v tom, že i pop
music muže aspirovat na titul vysoké umení.
Pop music samozrejme mnohokrát ukázala, že muže. Nikdy to ale nebylo díky tomu,
že nosí cizí perí a halí se do kabátu vážnosti, navíc spíchnutého tak, že
pozornejšímu pozorovateli dojde, že krejcí obcas neví kudy kam a kterému ze dvou
pánu vzít míru.
Stingovo album, na kterém najdeme základ repertoáru aktuálního turné, tedy tucet
slavných císel v orchestrálních aranžmá, se jmenuje 'Symphonicities' - patrne
proto, že na nich hraje symfonický orchestr. S formou symfonie nemají, podobne
jako všechny možné desky typu Symphonic Beatles, Symphonic Queen, Symphonic Pink
Floyd, spolecného zhola nic.
Jde o obycejné písnicky, které kdysi byly hity a tak je treba je pri aranžování
pro orchestr príliš nepošramotit a neubrat jim na broukacím potenciálu.
Podtrženo secteno: zbytecná práce námezdních (i když tentokrát opravdu slavných)
varhanu baueru toužících sáhnout si na trochu té slávy.
Mnohem horší je, že autori a (v prípade Stinga) zadavatelé podobných úprav
ignorují jeden z nejduležitejších aspektu ne-vážné (zábavné) hudby: mnohem více
než skladatelská neotrelost se v popu a rocku cení poutavý zvuk, autenticita a
prožitek. Sting v Police ukázal, s jak úspornými prostredky mohou jazzmani uspet
na scéne nové vlny, zmínený Cohen, jehož vrcholné album 'I'm Your Man' zní, jako
by ho na samohrajku natocili Eva s Vaškem, svým projevem polidští všechen kýc a
jalovost; kotlíkárské mumlání a mecivá harmonika Boba Dylana nevadí, protože
cítíme, že ten clovek má co ríct.
Pridáte-li orchestr, všechno tohle kouzlo je v háji. Orchestr se neumí spontánne
odvázat, pritom a hraje cosi, co mu není vlastní. Všichni tápou na stejné lodi,
jejíž konstrukce rozhodne neslibuje bezpecné doplutí.
Sting, který na svých studiových albech využívá úspornou, ale o to suverénnejší
hru vetšinou jazzových es, se na koncertech pojistil. Pred symfoniky stála i
doprovodná kapela: kytarista, basista, dva bubeníci a puvabná zpevacka. Když si
orchestr - treba ve 'When We Dance' - dal nekolikataktovou pauzu, znela tahle
kapela sama a byla kouzelne krehká. Být na pódiu jen s peticí doprovodných
hudebníku ale hvezde celého programu asi nepripadalo sdostatek atraktivní, i
když jsem si jist, že diváku by dorazil stejný pocet. Prišli by jen o nekolik
povedených sól trubky, klarinetu, houslí a violoncella.
Výprava Roberta Molnara byla podle programu inspirována Bauhausem. Prosvetlený
sokl, na kterém stál orchestr a trojice pohybujících se svetelných a projekcních
panelu nad hlavami úcinkujích, prinejmenším ukazovaly, že v jednoduchosti je
síla a pusobily jakýmsi predválecne avantgardním dojmem - když na nich zrovna
nebežel nenápaditý videoart ''deseti inspirativních umelcu, které jsme oslovili''.
Zcela príznacne se v techto kulisách pohyboval orchestr: jeho synchronizované
výskoky a mexické vlny, jakož i nasládlá hra a obcasné latinské rytmy ze všeho
nejvíc pripomínaly promenádní telesa v besídkách lázenských letovisek. Což
vlastne jaksi patrí k veci; zábavní jazzové orchestry a výtvarná avantgarda jsou
soucasníky, kterí vedle sebe žili ve spokojené symbióze.
Orchestrální úpravy písní, které na koncertu zaznely, se z velké cásti nesly v
duchu decentního podbarvování; dramaticteji orchestr zasáhl jen nekolikrát,
nejcasteji v podobe sól. Nejhorší šrámy utržila 'Every Breath You Take': libé
smycce v úvodu, rytmus nastupující až po první sloce, vpravde ''symfonické''
vyvrcholení… Prijít s horší šmírou už by zavánelo genialitou.
Russians, pri nichž se scéna nezapomnela zbarvit rude, se dockali vpravde
temného a dramatického aranžmá, které ale jaksi nekorespondovalo s krehkou
melodií Stingova zpevu. Nejzábavnejším ''prerodem'' prošla písen 'Moon Over
Bourbon Street' - plíživá orchestrace, vizuální i zvukové odkazy ke klasickým
nemým hororum, Stingovo žánrove naprosto nezbytné sólo na theremin, oblíbenou
hracku k vytvárení filmového napetí.
Zbývající dva tucty císel se zkrátka skvele poslouchaly. Orchestr je nezkazil
ani nepozvedl k výšinám. Proste cosi hrál a Sting zpívající tak suverénne jako
na deskách pred ním s kapelou po bocích ukazoval své mistrovství. Obe jednotky
si vzájemne nevadily.
Domnívám se, že líp podobná kombinace dopadnout ani nemuže.
© Aktuálne by Petr Ferenc